S01E12 - Jen prkotina – nebo ztracený život?

Deprese, závislosti, ztracené roky. Ženy s ADHD žijí téměř o devět let kratší život než ostatní. V této epizodě ti ukážu proč – a co všechno zůstává skryté, když diagnóza nikdy není odhalena.

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuju se Step a vítám tě u epizody, která vznikla, protože mě štvou debaty o tom, jestli se ADHD diagnostikuje moc, nebo málo. Tady ve Skandinávii se to pořád řeší. V Česku možná taky. Nedávno jeden psycholog v médiích nazval ADHD 'sběrným košem naší bezradnosti'. Možná má pravdu – ale ta bezradnost by měla spočívat v tom, že nás celé roky přehlíželi.  

V těchto debatách se totiž skoro nikdy nemluví o jedné skupině. O nás. O dospělých ženách, které celý život žily s nediagnostikovaným ADHD a nikdy se nedozvěděly proč se celý život cítí tak nějak mimo. Svět pro ně není. Nikam nepatří.  

Dnes chci mluvit o tom, co to v praxi znamená. O skutečných následcích, které se přehlíží. Tak poslouchej – a až potom mi řekni, jestli jsem se trefila! 

DOPAMILLA: Jo, jasně, ty jsi tak šikovná, že vždycky děláš, co ti řeknou, viď… 

Dopamillo, teď ne. Chci začít tím, že ti povím o Black Friday. V běžném životě vedu onlineshop a jak víš, nedávno byl Black Friday. Protože se tomu už nedá vyhnout, měla jsem samozřejmě taky slevy. Zatím dobrý, nic zvláštního. Jenže – maličký detail. Já jsem vyhlásila slevy o CELÝ týden dřív. 

Takže zatímco jsem poslala zákazníkům newsletter, že akce už končí, moje vlastní schránka se začala plnit newslettery, že teprve začíná Black Week… A já jsem si říkala, jak je možné, že jsem se sekla o celý týden – vždyť jsem to datum kontrolovala dvakrát! Musela jsem rychle otočit kormidlem a udělat změny v obchodě. 

A zároveň jsem se sama sobě smála. Je to vtipné. Jsou to jen prkotina. Ale ukazuje to něco mnohem důležitějšího, o čem chci dnes mluvit. Chci totiž mluvit o tom, proč je nebezpečné nedostat diagnózu včas. A ano, říkám nebezpečné a myslím to vážně. Není to jen nepříjemné nebo nepohodlné. Je to skutečně nebezpečné. 

A to neříkám kvůli dramatu – čerstvá britská studie ukazuje, že lidé s ADHD žijí v průměru o 7,5 roku kratší dobu než ostatní, kvůli vyššímu riziku nehod, závislostí a sebevražd. U žen je to číslo ještě vyšší – skoro devět let. 

A to mluvíme o těch, kteří diagnózu mají a dostávají pomoc a léčbu. A co ti, kteří diagnózu nemají? O kolik let navíc se jim ten život ještě zkrátí? To by mě fakt zajímalo. Co myslíš ty? 

DOPAMILLA: Počítat takový prkotiny je hrozně těžké…

Jo, Dopamillo, to je. Ale pojďme dál, mám pro tebe jinou otázku. Viděla jsi film Déjà Vu s Denzelem Washingtonem? Pamatuješ tu scénu, kdy přerovnává písmenka na lednici oběti, aby poslal vzkaz svému budoucímu já? 

Jedno z doporučení, které člověk dostane, když dostane diagnózu ADHD v dospělosti, je napsat dopis své mladší verzi. I když já oficiální diagnózu nemám, hodně jsem o tom přemýšlela. Co bych napsala sama sobě? 

DOPAMILLA: Máš ADHD, vem si Ritalin! 

Jo, přesně tak. Spousta lidí si myslí, že řešení ADHD je jednoduché: dostaneš diagnózu, vezmeš prášek a všechno je v pohodě. Ale pravda je, že následky nediagnostikovaného ADHD jsou složité. Nejde jen o příznaky, ale o životy, které se vydají úplně jiným směrem – s drogami, nakupováním, přejídáním, úzkostí, depresí, nechtěným těhotenstvím, nedokončenou školou a ztracenými příležitostmi. A právě proto o tom chci dnes mluvit. 

Protože když se ADHD nediagnostikuje, když procházíme životem bez toho, abychom chápali, proč se trápíme, tak to nejsou jen vtipné přešlapy typu Black Friday. Je to deprese. Problémy s drogami. Zničené finance. Vyhoření. Ztracený potenciál. Rozvody. Výpovědi. Vězení. 

DOPAMILLA: Takže to vlastně není cool diagnóza, kterou by si měl každý přát? 

Ne, vůbec ne. Upřímně nechápu, proč se o tom vůbec diskutuje s takovým podtónem. Pro ty, kdo se trápí, je diagnóza vysvětlením jejich každodenního boje. Není to nic cool, nic žádaného, nic, co by sis nosila jako kabelku od značkového designera, a chlubily se.  

DOPAMILLA: No jo, ten boj za spravedlnost ADHD lidí, ta občas jede trochu přes čáru, co? 

Když mluvím o následcích nediagnostikovaného ADHD, je důležité si uvědomit, že mají mnoho podob. Některé zasáhnou přímo nás – tělo, emoce, rozhodnutí. Jiné zasáhnou život kolem nás – vztahy, práci, finance, dokonce i společnost. 

A i když některé z nich můžou vypadat banálně – protože přece každý s něčím bojuje – tady jde spíš o to, kolik toho je dohromady. Protože ten celek je to prostě ohromující. Protože člověk s ADHD, zvlášť žena bez diagnózy, nebude bojovat jen s jednou věcí. Kdepak. 

Především to, že diagnózu nedostaneme, nás mění v někoho jiného. Nejsme sami sebou, nejsme to my. Protože jsme kritizované, opravované, vysmívané, nebo se nad námi jen kroutí hlavou. 

Pamatuju si, že už od základky jsem si přála mít psa. Vždycky jsem snila o psovi, jako byl Maxipes Fík. Nevyrůstala jsem se psem, takže to neumím úplně vysvětlit, ale můžu spekulovat. Protože psy mám víceméně celý dospělý život. A jestli něco psi umí, tak je to milovat tě bez ohledu na to, kdo jsi. Bez ohledu na to, jestli něco pokazíš, jestli řekneš první věc, co tě napadne, nebo jestli něco zapomeneš. 

DOPAMILLA: No jo, ale jen pokud nezapomeneš na jejich misku s jídlem, jinak je zle! 

Jo, to je pravda, Dopamillo. Pointa je, že pes nebo jiný domácí mazlíček nám může dát něco, co lidé často neumí – bezpodmínečnou lásku. V očích ostatních jsme chybní. A tak se stáváme někým jiným – někým, kdo se chová tak, jak nám říkají, že bychom měli. Někým, kdo se přizpůsobuje obrazu ostatních. Hodná holka. Tomu se říká maskování, o tom jsme už mluvili. 

Ale málokdo si uvědomuje, co tohle maskování dělá s námi samotnými. Ztrácíme sami sebe. Končíme s nízkým sebevědomím, s pocitem, že nejsme správní, že nejsme dost dobré. Končíme se ostuda a úzkostí. Máme pocit, že nemáme stejnou hodnotu jako ostatní. Že nikam nepatříme. 

Tenhle pocit, že jsi taková Popelka, že stojíš doma u sporáku, zatímco ostatní se dobře baví na plese je těžko pochopitelný pro ty, kdo to nikdy nezažili. Ten pocit, že jsi ve špatný čas na špatném místě. A co je nejhorší – my to internalizujeme. Začneme si myslet, že je to NAŠE vina. 

A to vede k celé řadě následků. Když se pořád cítíš jako, že je s tebou něco špatně nebo že jsi nedostatečná nebo hloupá, a zároveň bojuješ s koncentrací a organizací, je dost těžké dokončit školu. A najednou máš průměrně chytrou holku mimo školu – ne proto, že by byla hloupá, ale protože systém není nastavený pro ni. 

Nízké sebevědomí a ostuda můžou – ne zas až tak překvapivě – vést k sebepoškozování, drogám nebo poruchám příjmu potravy - stane se to způsobem, jak zvládat emoce. 

A právě tohle je tak nebezpečné u nediagnostikovaného ADHD. Nejde jen o to, že člověk přijde o známky nebo o nedodělá školu. Přijde o víru v sama sebe. Přijde o možnost stát se tím, kým by mohl být. A když si uvědomíme, že spousta lidí s ADHD je velmi kreativní a umí spojovat věci, které ostatní nevidí – no, možná tak přijdeme o další Madame Curie nebo Astrid Lindgren. Místo toho s z nich stanou lidé, kteří se trápí – jen proto, že diagnóza nikdy nebyla stanovena a nedostali pomoc. 

DOPAMILLA: Jasně, protože svět fakt potřebuje víc lidí, co vynalézají věci ve tři ráno, když zapomněli spát! 

A zatímco zdravotníci a rodiče se snaží pochopit, proč si ta chytrá holka ubližuje nebo přežene sebeovládání až do krajnosti s anorexií, je těžké jí opravdu pomoct, pokud člověk nevidí celý obraz. Jestli pod tím leží nediagnostikované ADHD, musí se to řešit – jinak se léčí jenom příznaky. Takže místo toho, aby se z ní stala Pippi, která zkouší všechno, je odvážná a sebevědomá, stane se stínem sama sebe. 

DOPAMILLA: Jo, přesně, protože Pippi by asi taky nezvládla sedět v klidu v lavici, že jo. 

Upřímně nevím, jestli se vůbec dá spočítat, jak velká ztráta to je pro jednotlivce, když nemůže naplno rozvinout svůj potenciál. Jak se dá vypočítat, o kolik lepší by tvůj život byl, kdybys nemusela pořád dokola trénovat rozhovory v hlavě, být připravená na všechny alternativy, soustředit se, držet se pohromadě? Jak moc lepší by byl život, kdybys prostě mohla být sama sebou? 

Co kdybys nebyla ta tichá holka, která mlčí, i když má co říct, jen proto, že čeká na opravy? Co kdybys se nebála, že budeš mluvit zmateně, ale mohla prostě říct, co chceš? Co kdybys nebyla ta tlustá osoba na pracovním pohovoru – jak by se na tebe dívali? Co kdybys nebyla ta „neschopná“ holka s kreditní kartou po uši v dluzích – možná by sis místo toho koupila byt? Co kdybys nemusela být nazývaná „bitch“ jen proto, že řekneš, co si myslíš? 

Jak se dá spočítat cena něčeho takového? Já nevím, jak vyčíslit cenu ztraceného života nebo nevyužitého potenciálu. Ale vědci se to pokusili spočítat na úrovni společnosti – a ty částky jsou šílené. Každý rok miliardy. A to mluvíme jen o nemocenských a invaliditě, ne o ztracených Astrid Lindgren nebo madame Curie. 

DOPAMILLA: To je jednoduché. Drahé, drahé, až moc drahé. Na to prostě nemáš! 

Jo, jsem si dost jistá, že společnost platí draze za to, že ADHD přehlíží – v podobě nemocenských, sociální péče a invalidity. 

A nejde jen o školu, která se nedodělá. Ta věčná honba za dopaminem, kterou si ani neuvědomujeme, je důvodem našich pocitů – a vede nás k hloupým rozhodnutím. Říct „ano“ drogám může být jedno z nich. Skočit do postele s někým, s kým vlastně nechceš, jen protože je to v tu chvíli vzrušující, je další. Začít vztah se starším nebo ne úplně vhodným partnerem. Otěhotnět v mladém věku. Utéct z domova a zaplést se do nezdravého prostředí. 

Možností je doslova spousta. Ale protože to nejsou věci, které by sis chtěla napsat do životopisu, možná bychom se fakt měli starat o to, aby se diagnostikovalo dost lidí. Ještě nejsi přesvědčená? Dobře, tak pokračuju. 

DOPAMILLA: Jo, je čas vytáhnout těžký kalibr, žádné šetření municí! 

Jo, máš pravdu, Dopamillo. Protože teď už mluvíme jen o tom, jak nediagnostikované ADHD působí uvnitř nás. Jak nás ničí jako osobnost a jak sabotuje naše možnosti. Jsou samozřejmě lidé, kteří to všechno zvládnou – protlačí se školou, která není pro ně, odolají tomu, aby se neopili na každé párty, nebo aby nedostali panický záchvat ve společnosti. Ale to neznamená, že jsou v pohodě. To neznamená, že ADHD na ně nepůsobí. Znamená to jen, že spotřebují víc energie na to, aby byli normální. A znamená to, že když se to všechno potom zhroutí pád, bude to tvrdší přistání. Více ničivé. 

Já se právě s tímhle dokážu hodně ztotožnit. Dokončila jsem školu, dokonce několik. A i když jsem nikdy neskončila ve špatném prostředí, byla jsem až moc blízko okraje. Až moc. Dnes na to myslím s hrůzou a přemýšlím, co mě vlastně zastavilo, abych nesklouzla dolů. A to hned několikrát. 

Pamatuju si okamžik, kdy mi bylo asi sedmnáct a stála jsem u automatu, mačkala a mačkala, fascinovaně přemlouvala jablka a hrušky, aby se seřadily do řady, abych vyhrála. Cítila jsem, že tohle je něco, co by mě mohlo pohltit – a to tak moc, že jsem okamžitě musela přestat. Tehdy jsem pochopila, že mám to, čemu dnes říkám „gen závislosti“. Měla jsem vlastně štěstí, že jsem vyrůstala v době komunismu a před docela hodně roky – tehdy byly možnosti pokušení omezené. 

A i když mě nikdy nelákalo být opilá – vždycky jsem nesnášela ztrátu kontroly. Protože kontrola byla moje záchrana. Takže ironicky můžu říct, že být „hodná holka“ mě možná zachránilo před tím, abych se stala gamblerkou nebo drogově závislou. Protože jestli je něco, co při závislosti rozhodně nemáš, tak je to kontrola. 

A ta potřeba kontroly, za kterou možná můžu děkovat, že jsem nikdy nesáhla po heroinu, mě zároveň dovedla až sem – víc než třicet let později – a pořád bojuju s věcmi, které se mohly řešit už dávno. Protože ta rána přijde. V podobě vyhoření, úzkosti nebo deprese. Nebo jako tichý, vnitřní boj, který tě pomalu ničí – úplně zbytečně. 

A teď musíme mluvit i o tom, jak se to projevuje v životě kolem nás. Protože následky nediagnostikovaného ADHD u dospělých se často rozlévají do mnoha oblastí – nejen do našeho zdraví, ale i do vztahů, práce a dokonce i do soudního systému.

Nedávno jsem seděla v obýváku, pracovala na něčem, a najednou vedle mě stál můj partner.

S takovým jakoby naštvaným výrazem a díval se na mě očekávaně, aniž by řekl jediné slovo.

Nemusel. Ta kuchyňská dvířka, co držel v ruce, mluvila sama za sebe.

Ano, mám ve zvyku nechávat dvířka otevřená.

Ano, řekl mi, že je to otravné.

Ano, já jsem mu řekla, že se polepším.

Ano, slíbil, že příště mi je přinese, abych je sama zavřela.

Ne, nedokázala jsem to dodržet. Samozřejmě že ne.

Tak tam stál s těmi zatracenými dvířky v ruce a šklebil se.

VÍM, že si dělá legraci, VÍM, že chápe, že to nedělám schválně.

Ale taky VÍM, že to pro něj musí být únavné.

Mluvíme o tom.

Takže ty dvířka, smál se a zase je nasadil. Můžeme se tomu smát spolu.

Naštěstí mám partnera, který to chápe. A naštěstí jsem pochopila, proč jsem tak „nemožná“ v těch malých úkolech, které ostatní ani nevnímají. 

On ví, že nejsem hloupá ani zlomyslná, i když vím, jak je to pro něj otravné.

Já vím, že někdy ta zatracená dvířka zavřu, jindy ne. Protože moje hlava má úkol hotový ve chvíli, kdy vezmu hrnek – a pak se musí soustředit na to, abych ho naplnila vroucí vodou a dala do něj čajový sáček. Protože zavřít dvířka může znamenat, že ten čaj nakonec vůbec neuvařím. To není výmluva, to je vysvětlení. Tak funguje moje hlava. Jsou to dva různé logistické procesy. A já ji musím vědomě nutit, aby si pamatovala i ten paralelní úkol – dvířka. 

Ale než jsem začala tušit, že mám pravděpodobně ADHD, přičítala jsem to své neschopnosti, lenosti nebo nedostatku struktury. A pak je snadné, aby si partner myslel, že mi je jedno, co říká. Že kašlu na to, že ho otevřená dvířka štvou. Že jsem líná – vždyť je to jen malý pohyb rukou, tak proč je nezavřít! A nakonec by to mohlo být vykládáno jako nedostatek lásky. 

Použila jsem tenhle malý příklad, abych ukázala, proč vztah s člověkem s ADHD – a zvlášť s neodhaleným ADHD – může být partnerem vnímán úplně jinak. Ale samozřejmě nejde jen o kuchyňská dvířka. Za nimi se skrývají zapomenuté třídní schůzky, nezaplacené výlety nebo pozdní vyzvedávání ze školky. Večeře, které se neuvařily, sliby, které se nesplnily, pas, který zůstal doma, zatímco stojíš na letišti připravená na dovolenou. A mezi tím vším spousta drobností. 

A tak tam stojí dva stejně frustrovaní lidé – ona, protože se cítí nemožná, neschopná a hloupá, že ZASE něco pokazila, a on, protože má pocit, že jí na něm nezáleží, že se nesnaží nebo že se neovládne. 

Je jasné, že nediagnostikované ADHD není pro vztah dobré. Ale problém je, že tady nejde o to, že jedna strana se lážo plážo baví a druhá trpí. Tady trpí OBA. Ona to nezvládá, aniž by věděla proč. On nechápe, že partnerka se snaží – snaží se strašně moc – ale stejně to nejde. 

Z toho vznikají rozvody. Z toho vznikají děti, které žijí v rozbitém, možná i nepřátelském vztahu mezi rodiči. Chybějící diagnóza nezničí jen jednoho člověka, ale může zničit i spoustu lidí kolem. 

A pak je tu rodičovská role. Protože něco jiného je ztratit klíče nebo zapomenout na objednání u vlastního doktora. Ale když zapomeneš na třídní schůzku svého dítěte, když neodevzdáš podepsaný papír včas, když na něj křičíš, protože jsi tak přetížená, že se nedokážeš regulovat – ta ostuda je úplně jiná. 

Mnoho žen objeví svou vlastní ADHD až tehdy, když se jejich dítě začne vyšetřovat. Najednou se vidí v těch dotaznících. Najednou celý život dává smysl – ale zároveň přijde smutek. Nad všemi těmi roky zbytečného trápení. Nad všemi chvílemi, kdy si myslely, že jsou špatné matky. 

DOPAMILLA: Cena „Matka roku“ putuje… no počkej, já jsem se zapomněla přihlásit! 

To nejhorší je, že rozvod je vlastně ta lepší varianta. Protože ADHD může vést i k horším věcem – a souvisí to jak s nízkým sebevědomím, které člověk získá po neustálých opravách a kritikách, tak s impulzivitou. Ženy s ADHD totiž mají větší tendenci skončit v nezdravých vztazích. 

Jedna věc je, že máš tak nízké sebevědomí, že facka (doslova) může působit jako zasloužená. Protože jsi přece tak hloupá, jak ten násilný partner tvrdí. Neschopná. Nepoužitelná. Kdybys byla lepší, kdybys se víc snažila, kdybys byla někdo jiný – lepší – tak by to přece bylo jiné, že? 

Zní ti to povědomě? Zní to jako RSD dovedené do extrému? 

Možná to není náhoda. Protože když vyrůstáš s tím, že jsi „moc“, „málo“, „nepořádná“, „zapomnětlivá“, „obtížná“ – tehle hlas tak slyšíš znovu. Když ti partner řekne, že jsi hloupá, neschopná, k ničemu – tak to je jen to, co sis vždycky myslela sama o sobě. Je to skoro… správné. Známé. Jako potvrzení toho, co jsi vždycky věděla: že je něco špatně s TEBOU. 

A bohužel – násilní muži bývají často okouzlující, a proto je snadné se do nich zamilovat. Zvlášť pro mozek, který pořád hledá dopamin. Stejný mechanismus, který ti brání dokončit projekty, ti brání i odejít ze vztahu – i když víš, že bys měla. Dr. Barkley, jeden z průkopníků výzkumu a léčby ADHD, říká, že ženy s ADHD mají zvýšené riziko skončit v násilných vztazích. 

Kolik žen by se tomu vyhnulo, kdyby dostaly diagnózu včas?

DOPAMILLA: To se nepočítá, víš, protože je to důležité. 

Tak se podívejme na další část tohohle krásného přehledu. Už jsem zmínila, že přehnané nakupování může být taky způsob, jak mozek s neřešeným ADHD hledá dopamin. To je samozřejmě skvělý předskokan k tomu, být po uši v dluzích nebo k různým spotřebitelským půjčkám – rychlá cesta k tomu, aby ti zazvonil exekutor u dveří. Kdo by si to nepřál, že? 

DOPAMILLA: Že špatné hospodaření s penězi může zničit vztah, to snad ani nemusíš říkat. 

A pokud člověk bydlí v zemích s horšími sociálními a zaměstnaneckými právy. můžeš také mít velké problémy v práci. ADHD může vést k potížím s dochvilností, organizací a soustředěním. Bez diagnózy a podpory se to často vykládá jako „špatná pracovní morálka“. Takže musíš maskovat ještě víc, že? Vynaložit ještě víc energie na to, abys byla „normální“. 

A i když tě nemůžou vyhodit na hodinu za to, že přijdeš pozdě nebo řekneš něco, co bys neměla, tak s ADHD žiješ dost nebezpečně. A i když se tady ve Skandinávii - a i v Čechách - zaměstnanec málokdy vyhazuje hned při prvním přešlapu, populární zaměstnanec nebudeš, když odporuješ šéfům, když pořád skáčeš do porad s nápady, které tě napadnou dřív než ostatní, nebo když se rozčiluješ kvůli kolegovi, kterého někdo nespravedlivě seřval. Pamatuju si, že mě jednou kvůli takovým věcem nazval jeden šéf zarputilou. To slovo se mi líbilo, byla jsem na něj trochu pyšná. 

DOPAMILLA: Klasika – ty si z toho uděláš medaili! 

Musím ale dodat, že jsem nebyla zrovna na vrcholu popularity, když jsem jednou bránila kolegyni před celým manažerským týmem. Nebudu zacházet do detailů, co se řeklo, ale stát před skupinou lidí a být osočená z toho, že jdu proti vedení – to si člověk pamatuje. Ale ještě víc si pamatuju, že to, co jsem udělala, bylo správné. Takže bych to pravděpodobně udělala znovu. 

Časté změny práce nejsou u lidí s ADHD nic neobvyklého. A není ani neobvyklé, že během života stihneš být učitelkou jógy, kancelářskou manažerkou i keramičkou. Nebo naopak – zůstaneš třicet let v jedné práci. Ne proto, že by ti seděla, ale protože představa, že musíš hledat novou práci, psát CV, chodit na pohovory a učit se nový systém, je tak ohromující, že je jednodušší zůstat. I to je ADHD. 

K ADHD patří taky impulzivita a nedostatek regulace, které můžou vést k trestným činům. Stejně snadno, jako klikneš na „KOUPIT“ v e‑shopu, můžeš něco ukrást v obchodě nebo spolknout pilulku. Výzkumy ukazují, že lidé s nediagnostikovaným ADHD jsou nadměrně zastoupeni ve vězeňské populaci. 

A tragické je, že mnoho vězňů dostane diagnózu ADHD až poté, co se ocitnou v soudním systému. 

Samozřejmě nechci tvrdit, že ADHD znamená neschopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem – s morálkou to nemá nic společného. Má to ale co dělat s brzdami, nebo spíš s jejich nedostatkem. Když jednáš impulzivně, bez schopnosti zastavit se dřív, než něco uděláš, není vždycky vidět důsledky hned. 

A protože systém je nastavený tak, jak je, může to bohužel vést rychle až do vězení – často v kombinaci se závislostí. Jestli něco ukazuje, kolik se toho v životě ztratilo, tak jsou to právě tyhle případy. 

A kde bylo zdravotnictví? No, mnohé z nás tam byly. Seděly jsme u doktora, u psychologa, na psychiatrii. Dostaly jsme diagnózy. Úzkost. Deprese. Hypersenzitivita. Bipolární porucha. Porucha osobnosti. Vyhoření. 

Všechno možné – jen ne ADHD. 

DOPAMILLA: Úzkost, deprese, bipolárka, vyhoření… To je Pokémon? Musíme je všechny nasbírat? 

Protože ADHD u dospělých žen nevypadá jako hyperaktivní kluk ve třídě. Vypadá jako unavená žena, která nic nestíhá. Která brečí na záchodě. Která zkusila všechno, ale nic nepomáhá – protože nikdo neléčí to, co je skutečný problém. 

Neříkám, že všechny potíže zmizí, když dostaneš diagnózu. Ale dostaneš – nebo bys měla dostat – vysvětlení, proč jsi taková, jaká jsi. Dozvíš se, jak funguješ. A vědět, že bojuješ s CHEMIÍ ve svém mozku, je rozhodně lepší než věřit, že jsi K NIČEMU. Že jsi ztracený případ. Že svět by byl lepší bez tebe. 

Na začátku jsem zmínila, že s ADHD je kratší očekávaná délka života. To samozřejmě souvisí s tím, o čem jsem dnes mluvila. Nejde jenom o závislosti nebo nemoce, které ADHD doprovází – třeba deprese – ale i s úrazy a sebevraždami. 

Osobně mě nepřekvapí, pokud někdo dojde k závěru, že maskování příznaků, ve kterém jsme mnohé mistryně, a které vede k obrovskému stresu, taky zkracuje život. Žaludeční vředy, infarkt – to jsou jen dva příklady nemocí, které se stresem moc nekamarádí. Logicky není zdravé mít tělo pořád v pohotovosti. 

Výzkumy ukazují, že léčba ADHD, zvlášť medikace, může snížit úmrtnost skoro o 20 procent. A dává to smysl – když máš pod kontrolou impulzivitu, je snazší změnit životní styl. Lepší spánek, lepší strava, méně riskantní chování. 

A když se podíváme nejen na to, co stojí neléčené ADHD samotného člověka, ale i společnost: náklady na léčbu závislostí, sociální péči o děti. Nemocenské kvůli sekundárním stavům jako vyhoření, deprese nebo neurčité bolesti. Invalidita, často už od mládí, protože člověk nezapadá. Když na to všechno dáš cenovku, fakt nechápu, že se vůbec diskutuje, jestli má vůbec cenu diagnostikovat ty dospělé ženy. Ta cena se vrátí už při první nemocenské. 

Já jsem vyvázla relativně levně, ale stejně jsem si prošla svým. Zvlášť posledních deset let – těch let, kdy si estrogen pomalu sbalil raneček a odešel do světa. Mám sice chápajícího partnera, ale pořád mám mozek, který mi nikdy neřekne, jaký den mě čeká. Bude produktivní, nebo to bude boxerský zápas o pozornost, motivaci a sílu? Ten dlouholetý boj, kdy jsem se snažila držet všechno pohromadě, působit normálně, aniž bych věděla, proč je život tak vyčerpávající – ten se podepsal. 

Když si představím, že dostaneme nádrž plnou benzínu, která má vydržet celý život, tak mám pocit, že se mi vyprázdnila někde mezi čtyřicítkou a padesátkou. Mezi třicítkou a čtyřicítkou jsem jela na výpary, ale pořád se snažila jet plnou rychlostí po dálnici. 

Takže jestli nejsi závislá, nemáš statisícové dluhy na kreditce a nesedíš ve vězení, znamená to nejspíš, že jsi byla superšikovná v maskování. Ve vyrovnávání. V předstírání. A teď, když jsi dospělá, začínáš cítit následky téhle zbytečné práce. Jsi unavená. Jsi vyčerpaná. Sotva zvládáš každodenní život. Bolí tě tělo. To nedělá tvoje ADHD méně vážné. I ty si zasloužíš pomoc, abys mohla ŽÍT. Protože všichni víme, že je velký rozdíl mezi žít a přežívat. A s neléčeným ADHD po mnoho let člověk bohužel skončí v kategorii „přežívání“. 

Teď už vím, že jedu na šlapacím kole. Jako rikša šlapu pomalu pedály, s nedostatkem koncentrace a mozkovou mlhou na sedadle za mnou. Ale teď už vím, co vlastně mám za pasažéry. Vím, proč se trápím.  

Samo o sobě to nestačí, abych se měla líp, ale je to dobrý začátek. Doufám, že moje vzdělávání jako ADHD koučky mi dá ještě víc nástrojů, než jsem měla doteď. A možná jednou vyměním tu rikšu za elektrickou verzi. Takovou, co jede rychleji a s menší námahou. To by bylo něco, co? 

DOPAMILLA: A ti, co říkají, že nemá smysl diagnostikovat dospělé ženy, protože jsou „příliš funkční“… co s nimi? 

Ne, ty pošleme do háje. Protože oni vůbec netuší, čeho jsou ženy s ADHD schopné, když se jednou rozhodnou. A odpor je skvělý motivátor, že? 

A než se pustíš do boje, nezapomeň ťuknout a sledovat tenhle podcast na své podkastové platformě – moc si toho vážím! 

Takže – začala jsi poslouchat cestou z vánočních nákupů, pak sis vzpomněla, že bys měla jít na trénink, a teď sedíš a studuješ obsah bílkovin ve věnečku, který jsi zhltla, protože se ti hladem třásly ruce. Tak ti slibuju, že i příště budeš mít co poslouchat, až zase budeš „adeháďovat“ po okolí!